Hmm... Káva! Smysly ihned zbystří a srdce se rozbuší ihned, jak to slovo uslyším nebo zavětřím tu omamnou vůni.
Nejvíce piji rozpustnou Tchibo, doma totiž kávovar nemáme. Do svého bytu si ho ale hodlám pořídit co nejdřív, i kdybych neměla na čem spát a měsíc co jíst, uprostřed mé kuchyně bude majestátně trůnit kávovar v ceně ojetého auta a vedle něj malý, roztomilý, hrnek z tenkostěnného porcelánu, nejlépe květovaný.
Už před časem mě zaujaly ochucené kávy Douwe Egberts, líbilo se mi, že nejsou slazené, jako ty, které si můžete dát v kavárně. Mamka mě od nich odrazovala. A nechala jsem si poradit? Nenechala. A teď to mám. Pamatujte! Mamky mají vždycky pravdu. Teda skoro vždycky.
Když jsem otevřela sklenici, vůně byla vcelku libá. Už jsem se nemohla dočkat, až se voda začne vařit. Zalila jsem 2 lžičky kávy. Čichám k hrnku a... počkat... to smrdí jako nějaký plast. S nadějí v lepší chuť kávy jsem usrkla. Božeee.... To je hnus! Při nejlepší vůli necítím chuť čokolády. Ani neumím říct, jak to vlastně chutná.
Takže jsem vyhodila 150 Kč a zkazila si několik nadcházejících rán, kdy se budu muset před mamkou tvářit, jak je ta káva strašně výborná. No přece jí to nepřiznám, že jo.
Už žádné experimenty ve světě kávy. Alespoň ne v nejbližší době.
Žádné komentáře:
Okomentovat